Člověk a kámen

Při cestách na Dubsku a Kokořínsku každý návštěvník obdivuje pískovcové skály, které se zde projevují v obrovské rozmanitosti tvarů a barev - od velkých členitých masivů, které se sloupcovitě rozpadají v blocích, stejně jako vrstevnaté útvary pokličky či erodované voštiny.

Při pozornějším pohledu do krajiny i do lidských sídel zjistíme, že lidé zde se s pískovcem naučit žít právě proto, že je obklopoval i obklopuje doslova na každém kroku. Členité pískovcové bloky i souvislé skalnaté plochy od pradávna omezovaly místní lidi při zemědělské činnosti i v budování cest, na druhé straně zároveň poskytly dostatečné množství stavebního materiálu. Místní pískovec patří sice k těm měkčím a zároveň více zrnitým, ale pro lámání pravidelných kvádrů pro stavební účely úplně stačil. Pískovcové kvádry většinou v rozměrech 30 x 30 x 60 cm byly vylamovány poblíž každé vesnice a staly se základním stavebním materiálem pro stavbu obydlí i chlévů pro domácí zvířata.

Nosná zeď z pískovcových kvádrů - památkově chráněná venkovská usedlost v Nedvězí čp. 12.

Zeď z pískovce ohraničující dvůr čp. 12

Zdi z pískovcových kvádrů i ve skalních masivech vytesaných užitkových staveb při našem putování místní krajinou najdeme doslova na každém kroku. Zemědělská půda musela být využita do posledního místa, a tak kraje náhorních políček byly zpevňovány opěrnými zdmi z pískovce, aby se výměry polí alespoň o něco zvětšily. Tím však boj o zemědělskou půdu nekončil - téměř v každé širší rokli můžeme najít příčné zídky o výšce několika řad kvádrů. Ty tvořily zábranu proti splachování úrodné půdy dolů do hlavní rokle a zároveň jsou dalším místem pro pěstování. Takto vzniklá trojúhelníková políčka jsou mnohdy i kaskádovitá a jsou svědectvím boje o každý kousek půdy pro pěstování.

Zídka v Osinalické rokli, která zvětšovala výměru půdy a zabraňovala jejímu splachování.

Všude jsou dodnes vidět typické stopy po špičácích, kterými byl lámán kámen, přitesávány boky cest ve skále i sklepy, v nichž bylo ukládáno ovoce a zelenina. Nejchudší z nejchudších si v pískovci vytesávali příbytky, které měly v 19. století dokonce popisná čísla - takové můžeme najít poblíž Střezivojic.Všudypřítomné stopy po lidské činnosti se v čase překrývají, přesto jen díky nim můžeme rekonstruovat podobu místních středověkých hradů a tvrzí i zaniklých usedlostí, které byly zčásti zahloubené ve skalách a zčásti stavěné z kvádrů a roubeného zdiva. A tak dnes je jen podle stop ve skalách dají rozeznat dřívější přitesané drážky pro kmeny, které tvořily základní vazbu staveb, nebo kapsy pro založení trámů v bocích stěn i vytesaná schodiště, která dnes nevedou nikam.

Drážky pro založení základových trámu vytesané v pískovcové plošině Pustého zámku.

Schodiště mezi patry tvrze na Pustém zámku.

Typický obrázek místní krajiny - stará cesta skalním masivem. Takto vypadá dnes už nevyužívaná stará cesta na Nedvězí od tzv. střezivojické křižovatky prokopaná přitesanými pískovcovými skalkami.

V zatáčkách a při míjení v úzké cestě okované náby kol vydřely drážky.

Stará cesta na Nedvězí ve skále s pozůstatky těžby kamene (vpravo).

Vyježděná cesta přes masiv pískovce směrem k tzv. Staré louce.

Všudypřítomný pískovec je tak v této oblasti svědectvím lidské činnosti dodnes, i když vzhledem k jeho zvětrávání a pohybu je mnohdy těžké rozeznat, z kterých historických dob stopy v něm pocházejí.

Boží muka ve stěně v nově vytvořené cestě na Nedvězí v době 1. světové války, kterou podle vzpomínek pamětníků prolámali ruští váleční zajatci. Za povšimnutí stojí typické šrámy ve stěně způsobené špičáky.

Boží muka ve stěně v hloubi Osinalické rokle, která obkružuje celý vrch Nedvězí.