Chata

Myslím, že jsem ještě ani nevyprávěl, že máme chatu a že jsme tak vlastně bohatí, jak říkají naši, protože spousta lidí tu možnost nemá. A abysme mohli na chatu jezdit, máme oktávku, bílou jako sníh, tu v pátek nacpeme vším, co potřebujeme, a něčeho přidáme i trochu navíc, pak nastartujeme a vyrazíme. A přestože jedeme do přírody, spousta lidí se nám diví, že radši nesedíme doma a nekoukáme na televizi jako ostatní a harcujeme se raděj až na konec světa. Jenže my víme, co děláme, protože naše chata stojí v místech, kudy možná šel i Mácha, když po cestě přemýšlel, o čem bude jeho slavná báseň Máj.

Není proto divu, že ho to nakonec muselo napadnout, když všude kolem je divoká příroda, hluboké rozeklané rokle s jeskyněmi a hladkými buky, které korunami zavírají nebe vysoko nad hlavou. Lesům vévodí skalní hrady, pod nimiž v tom příšeří vedou staré cesty lemované pískovcovými kvádry porostlými věčně zeleným mechem, klikatými stezkami odnikud nikam a tak tajemnými, že se v člověku všechno až svírá.

Teď právě je příroda v rozpuku, kvetou šeříky a omamně voní a to je hezké, to je potřeba vidět, a nejen že sem vede hrbolatá cesta, která tady končí a dál už není nic, jen Kameníkov, jak říká babička Bedřiška. Je tu prostě krásně a já se sem těším i přesto, že musím pomáhat s různými pracemi, třeba s vyhrabováním listí, který tu zbylo ještě z loňska, i když musím říct, že jen málo, protože ho na podzim táta pro jistotu česal ze stromů hráběma.

»Chlapi, nařežte šeříky na stůl a pojďte honem k obědu!« ozvala se máma a mně se ulevilo, protože hrabání listí mě nebaví.

Táta zašel pro zahradnický nůžky, stříhal tu modrofialovou nádheru a dával mi květy do náručí. A když jich bylo tolik, že jsem se bál, aby se mi nerozsypaly, zaslechl jsem z dálky podivný, temně brumlavý zvuk. Bradou jsem rozhrnul tu náruč a dole v zatáčce pod chatou jsem uviděl něco tak senzačního, co bych ani ve snu nečekal. Dole v zatáčce plula motorka, zvolna, ale lehce se sunula po cestě jako parník a bylo vidět, že jí ten kopec nedělá vůbec žádný potíže. Vyzařovala z ní důstojnost a síla, všechno na ní se jen blyštělo, samý chrom a bílá barva a indiánský třásně kolem sedla. V sedle seděl opravdickej kovboj v červený kostkovaný košili s koženou vestičkou, s oblýskanýma koženýma legínama a v širáku se širokou střechou. No páni, řekl jsem si, to je přeci jak z knížky. Táta zamával na pozdrav a kovboj se u nás pomaličku, skoro obřadně zastavil, pákou vyřadil rychlost a zhasnul motor.

»Dobrý den, majore!« řekl ten člověk, když motor dobublal, a dotkl se střechy klobouku.

»Koukám, šerife, že jste připraven úplně na všechno,« volal táta a ukazoval na kolťák zavěšený proklatě nízko u pasu v koženém pouzdře, pak se otočil a šibalsky na mě mrknul. Točila se mi hlava z toho pomyšlení, s kým se to táta zná, a taky z těch šeříků, z kterých stoupala ta omamná vůně.

»Jo, člověku už z života moc nezbývá, a tak si to musí užít,« zahlaholil a postavil svůj stroj na stojánek a já si teprve teď všimnul, že už má bílé vlasy, což mě trošku zmátlo, protože se pohyboval jako mladý člověk, s takovými pružnými plíživě vláčnými pohyby kočky. Stál jsem celý zkoprnělý a koukal se na tátu a pak na toho kovboje a měl jsem pocit, že se tu odehrává nějaký film, na který jsem si ani nemusel koupit lístek. Kovboj posunul klobouk do týla, aby na tátu líp viděl, a začal vyprávět o počasí a co zdravíčko a taky o tom, koho kde a kdy potkal a kdo by to byl řekl, kdyby to byl slyšel dřív než předtím a tak. My s tátou jsme stáli v naší stráňce a já s vyvalenýma očima sledoval, s jakou lehkostí přecházeli z řeči na řeč, jako by se viděli naposledy právě včera, i když jsem o nějakém kovbojovi doma v životě neslyšel. Pak z pouzdra vyskočil kolťák a šel z ruky do ruky, tátovi v dlani zachrastily náboje, aby se náhodou nic nestalo, a řeč se stočila na ten kolťák a taky na tátovy pistole, na služební vojenskou i na malinký stříbrný browning, co máme doma v šuplíku. Přátelsky se přeli o to, čí pistole je spolehlivější a přesnější než tenhle kolťák, a jakou dírku vyvrtá ta tátova hračka, když se s ní člověk trefí tam, kam chce, což bych si chtěl taky někdy zkusit, ale nesmím, protože mám přísný zákaz na ni jen pomyslet, natožpak sáhnout.

»Tak pojďte už konečně!« zaslechl jsem zase mámu, jak nás volá k obědu.

»Dej pokoj, Růženo! Zrovna teď nemáme čas!« odpověděl na to táta, roztočil dlaní bubínek a uznale připustil, že tahle osmatřicítka chodí snadno a že je to fajnová věcička zrovna jako ten Harley Davidson, celej v bílém a v chromu s umělecky vyvedeným nápisem na nádrži. Mlsně jsem koukal po kolťáku a nastavoval ruku, i když jsem měl v rukou tu kyticí šeříků a musel jsem dávat pozor, aby se mi nerozsypaly. Ale když se mi už pokolikátý ten kolťák vyhnul, přišlo mi to líto a vyhrkly mi slzy.

Oba se zarazili, rozpačitě se zasmáli, táta vzal tu náruč šeříků a mně do ruky vplula ta osmatřicítka. Zalil mě pocit blaha a zahladil to příkoří, který jsem si musel vytrpět, než se dostala ke mně. Překvapilo mě, jak je ten kolťák těžký, ale měkký, až sametový a krásně tvarovaný, že padne bezvadně do ruky. Zblízka jsem prohlížel každé místečko, každý nejmenší šroubek a spoj, vyryté nápisy Highway Patrolman po obou stranách hlavně a nahlas jsem si přeříkával

M a d e   i n   U. S. A.

Marcas Registradas

Smith & Wesson

Springfield Mass

a vší silou jsem si to snažil zapamatovat, abych to pak někdy mohl vyprávět. A když táta s kovbojem viděli, jak se snažím, smáli se a kolťák se vrátil do pouzdra, jenže já pořád cítil v ruce tu tíhu a nemohl jsem uvěřit, že to bylo opravdu, a bylo mi moc líto, když mi došlo, že to stejně nebudu moct vyprávět, protože by mi kluci nevěřili a říkali by, že jsem si to jen vymyslel.

»Pojďte už, co kde zase děláte?« pobízela nás máma, zrovna když se to nejmíň hodilo. »Tak kde jste? Všechno už bude studený! Aspoň toho kluka pošli domů!« volala máma. »Sakra, nech nás, Růženo! Přijdem hned! Už jsem ti to jednou říkal!« křičel táta a vzteky na místě podupával a já byl radši zticha, protože domů se mi taky nechtělo ani za nic. »… ale věčně vám to přihřívat nebudu,« zaznělo úsečně z dálky a vzápětí bouchly dveře.

»Tak běž, běž už, majore!« řekl kovboj, našlápnul toho svýho krásnýho bílýho harleye, na pozdrav se dotknul klobouku, přidal plyn a zmizel.

Na stole leží studený oběd, ale my děláme, že nám to nevadí, ale jedno nám to není. Vzal jsem aspoň džbán, naplnil ho vodou a urovnal v něm ty šeříky, jenže na mámu to nezabírá a je naštvaná, má ubrečený oči a bouchá nádobím, čemuž obvykle s tátou říkáme, že máma stávkuje. Jenže tentokrát to tak není a my to přece víme, a tak občas po sobě provinile mrkneme a bez řečí jíme ten studený oběd.

»Tak kdopak to byl? s kým jste to tak dlouho povídali?« ozve se najednou. »Tramp, scout a zálesák, jako jsem já!« zařičel táta, protože byl rád, že všechno je na dobrý cestě. Ale kdo to byl a odkud ho zná, to táta neřekl a usmíval se tajemně jako vždycky, když to nějakým způsobem souviselo s jeho vzpomínkama na doby, kdy byl ještě junák. »No to jsem se toho dozvěděla,« povzdychla si máma a já v duchu taky. Ach jo, má to tak někdo štěstí, že se zná s kovbojem, a bylo mi docela líto, že jsem zatím v životě přišel tak zkrátka. A abych si užil aspoň něco, vytáhnul jsem z knihovničky Jezdce z neznáma a přečet jsem hned dvě kapitoly. Ale pak mě to užívání přestalo bavit, protože mi pořád nešel z hlavy ten Harley Davidson i ta bouchačka, a tak jsem se vypařil do lesa.

Chvíli jsem jen tak bloumal mezi stromy, prolezl jsem několik tajných skrýší ve skalách a pak mě to přestalo bavit. Tady okolo se dají objevovat tajemné jeskyně vytesané ve skalách, boží muka s nápisy, staré rozvaliny a spousta a spousta dalších věcí, který tu zbyly po Němcích, co byli odsud vysídleni. Jenže k pořádným dobrodružstvím jsou potřeba kamarádi nebo aspoň nepřátelé a tady, a já tu nemám nikoho, protože jsme skoro na samotě. Vybral jsem si slunnou skalku nad roklí, lehnul si na jehličí a koukal se, jak oblohou plují mraky. Pozoroval jsem to divadlo a musel jsem přemýšlet o tom podivným kovbojovi a o tátovi, o bílém oři s třásněma a o kolťáku z modročerné oceli. A musel jsem pořád myslet na to, že bych si chtěl aspoň jednou zastřílet takovou bouchačkou, a jaký by to bylo. A zase mi přišlo líto, že ten kolťák z naší party nikdo neviděl, a ani neuvidí, a že já zas neuvidím, jak by se tvářili kluci, kdyby viděli, jak jsem byl blízko takovýmu pokladu.

Hned jsem si kluky snažil představit, jak stojí v úžasu, jak jim oči lezou z důlků překvapením a jak mně by se to líbilo, kdyby to tak bylo. A když jsem se těch představ nabažil, napadlo mě, co asi touhle dobou všichni dělají, jestli se šli podívat na starou řeku pod Malou pevností nebo někde pod kanálem číhají po kolena ve vodě Ohárky na plotice a na okounky a jestli je pak na ohýnku pečou na klacku pěkně osolený a okmínovaný. A bylo mi líto, že nejsem u toho a že nevidím, jak řádí na litoměřický kotlině, někde v šancích nebo poletují městem a prakem střílejí po všem, co vidí, na počest toho, kdo prak vymyslel. Ale protože to se stalo už dávno, není tak jednoduché říct, kdo to byl, ale i tak mu stejně všichni kluci, jako jsme my, musíme být nadosmrti vděční. A že to byl objev nad objevy je jasná věc, protože prak se používá odnepaměti, vždyť už David střílel na Goliáše, jak se o tom zpívá i v písničce.

Jenže na rozdíl od nás měl David prak z pruhu velbloudí kůže, do kterýho se dal kámen a točilo se s ním ve vzduchu, až to svištělo, čímž bacil obra Goliáše a zabil ho ranou kamene do hlavy a navždycky se proslavil. Tenhle styl pak dovedli k dokonalosti práčata, kterým se říkalo podle těch praků, a tihle kluci husitský hravě sestřelovali křižáky z koní, až jim drnčelo brnění, jak jsme se o tom učili v dějepise. A protože nás zajímalo srovnání mezi našimi praky a těmihle historickými, zkoušeli jsme to na pionýrský schůzce v parku s naším vedoucím Jardou. Musím ovšem uznat, že nám to tak hravě nešlo a kamení nám pořád lítalo někam jinam, než jsme chtěli, a když od někoho koupil Malej Míra, radši jsme nácvik přerušili, aby se nestaly ještě jiné úrazy.

»Tývole, tývole, to to bolí! Do hajzlu, to je bolest!« kňučel Míra, seděl na bobku, valil oči a nepřestával naříkat, a že mluvil sprostě, mu po takový trefě nikdo ani neměl za zlý. A když se odšoural domů, domluvili jsme se, že mu za to ani nestrhneme body v oddílové soutěži, protože se vlastně není čemu divit. Ale i tak jsme při tom dalším zkoumání úplně nechtěně nakřápli lampu, která večer co večer osvětluje cestu lidem, kteří se vracejí pozdě z práce, a na který nesmíme za žádnou cenu házet ani kaštany, ani kameny nebo střílet skobičky, protože rozbité lampy nás všechny pak stojí hrozně moc peněz, když není vypátrán viník, jak říkal ředitel školy. Raději jsme tedy nácviku nechali, neboť ničit státní majetek je nám cizí, a taky z toho důvodu, že jsou z toho potíže, a to i přesto, že jsme pionýři. A abysme omezili potíže na minimum, raději jsme se domluvili, že toho úplně necháme, a vzali jsme si ponaučení, že staré české úsloví ševče, drž se svého kopyta platí i po těch letech a že riskovat ve jménu vědy se má s rozumem.

Po těchhle zkušenostech jsme usoudili, že současný prak na gumu je prostě lepší a že pokrok je prostě pokrok, a ten se nedá ničím zastavit. A i když to máme ze všech stran přísně zakázáný, rozhodli jsme se, že si úplně tajně vyrobíme ty nejlepší praky, a tak jsme mezi velkejma klukama udělali průzkum a nechali si vysvětlit, jak takový prak sestrojit. Na šancích jsme nařezali krásný vidličky z jasanu, který má pevný, ale pružný dřevo, navíc všemi mnohokrát vyzkoušený a doporučovaný; pár nahatejch fotek z válečný kořisti jsme vyměnili za pořádnou leteckou gumu a na ni jsme připevnili kůži, do který se vloží střelivo. Padnul na to sice můj pásek z pionýrských kaťat, ale zato si každý z nás vlastnoručně sestrojil smrtonosnou zbraň, za kterou by se nemusel stydět ani Vilém Tell, kdyby tehdy byla guma už běžně k dostání. Jenže v tý době ji asi tak akorát Američan Charles Goodyear objevil a měl s tím ještě moc problémů, jak se ta guma dělá, a tak musel určitě ještě dlouho střílet z proklatě nízko zavěšených pistolí. Ale střílení dělá moc kouře a rámusu na rozdíl od praku, který je úplně nehlučný. Prak má navíc tu výhodu, že se vejde do každý kapsy a že se z něj dá střílet úplně vším, co je po ruce. Takový kameny, kaštany, žaludy, matice, hliněnky a v nejhorším případě i cucací bonbóny nic nestojí a jaký se z nich dá udělat střelivo, panečku!

Ve škole po sobě pak střílíme bábrlaty, a kdo neví, co to bábrle je, tak ho to rychle naučíme, protože stačí vytáhnout z trenýrek nebo z tepláků jeden pramínek gumičky, na koncích udělat očka, navléknout mezi palec a ukazovák a zbraň je hotová. Vezme se papírek stočený do ruličky, třeba i z jízdenky nebo ze sešitu, v polovině se přehne, pak ho stačí jen vložit do gumičky, natáhnout – a prásk! Navíc to má výhodu, že gumička se dá snadno schovat v dlani, aby ji po střílení nikdo neviděl. Bábrlata jsou srandovní, protože nikomu neublíží, jenom tak trochu štípnou, a tak se s nima dá střílet i po holkách, přestože ty hned fňukají a chodí žalovat, neboť ve škole je střílení přísně zakázáno. Ale i když je to psáno ve školním řádu, najde se sem tam někdo, kdo si nedá pokoj, a ti nejotrlejší zločinci, jak říká ředitel školy, si dělají skobičky z drátu a někteří jsou dokonce tak líní, že si je chodí kupovat do železářství. To pak přestává všechna legrace, a když se něco podobnýho ředitel školy náhodou dozví od vedoucího železářství pana Sýkory, dostane školník Czáky příkaz a každé ráno hlídá v hlavních dveřích, aby se předešlo nebezpečným incidentům a zhoršeným známkám z chování. A tak prohledává tašky, šacuje kluky i holky a zabavuje všechno, co najde, a z těch zabavených praků a střeliva vytvořil sbírku, za kterou by se nestydělo ani Národní technické muzeum v Praze, kdyby je sbíralo, jak pyšně podotýká ředitel školy.

A když do školy přijde školní inspekce nebo rodiče, aby se podívali, jak se vzděláváme a připravujeme se na to, abysme mohli úspěšně vstoupit do samostatnýho života, zavolá ředitel školníka rozhlasem a požádá ho, aby otevřel to svoje království, jak tomu Czáky někdy říká. Ale školník se mračí, že se ředitel zase hodlá chlubit cizím peřím, ale nemůže dělat nic, protože musí poslouchat stejně jako my. A když se ty návštěvy diví, kolik těch praků v tom svém kamrlíku má, Czáky jen suše podotkne, že je tu tak dlouho a přežil už tolik ředitelů, že je to div, že ta sbírka není ještě větší. Pak vyndavá ty praky ze šuplíků a ukazuje rukou po stěnách a vypravuje všelijaký neuvěřitelný příhody. Návštěvy jsou z toho celý vykulený, říkají jen hele! a koukejte! a no tedy! a to snad není možný! a podivují se a nevěřícně kroutí hlavou, jestli to všechno je pravda. A to se ví, že Czákyho to naštve, a aby ukázal, jaký šikovný a vynalézavý žáky ve škole máme a že mluví svatosvatou pravdu, otevře okno a střílí do vojenskýho prostoru, který sousedí se školou. A návštěvy jsou z toho celý paf a říkají, že v životě něco takového neviděli, a my se musíme smát tomu, že i když jsou už dospělí, tak nevědí, že velké věci se dějí jednoduše.

A tak tedy když se to vezme kolem a kolem, máme my kluci z města vlastně štěstí, že bydlíme právě tady. Večer, když se setmí, je tu tajemno jako v nějaký anglický detektivce, člověku až běhá mráz po těle, jak tu za každým rohem číhá historie. Pořád co objevovat a kam chodit na průzkumný výpravy, protože ať koukneme, kam koukneme, všude se dá něco zažít. Proto milujeme ty naše šance, cihlový zdi zakončený kvádry z jemnýho pískovce a zarostlý pevnostní valy, kde si můžeme dělat všechno, co nás napadne. A kam jen člověk šlápne, pod nohama jsou podzemní chodby, a ty jsou nejtajemnější a opředené mnoha dohady a nejasnostmi. Když máme dost času, přejdeme vodní příkop, kterýmu se už dneska jen tak říká, protože tam vodu dlouho nikdo neviděl – příkop se už alespoň sto let nenapouštěl, leda když je velká voda v řece na podzim nebo na jaře, zaplaví se obě kotliny za městem, voda z Ohárky prosákne a příkop se zalije. Jenže to je pak ve městě velká nespokojenost a lidi brmlají, neboť jim to zaplaví zahrádky, co tam mají dole. Z vody jim koukají jen vršky plotů a střechy boudiček, v kterých mají nářadí, a jsou naštvaný, že se zase přemnoží komáři v mělké a stojaté vodě a každý bude popíchaný jak svatý Šebestián.

Když ale čas nemáme, tak řádíme rovnou na šancích, který máme hned za domem, protože to je takové území nikoho – pro lidi z města tam na koukání není nic, vojáci mají svých kasáren a starostí dost, a tak ten zbytek je jenom pro nás. Nám klukům z Pražský ulice patří všechno kolem Dolní brány, ale dovnitř nemůžeme. Ta naše brána je z obou stran zavřená vysokými dubovými vraty, lidi mají uvnitř různý harampádí, ale nahoře je stvořená akorát pro nás, pro to naše klučičí řádění. Celá brána je přesypaná hlínou a tvoří takový vršek, takový malý kopeček, a ten si před všemi vetřelci pěkně bráníme. A když se nám tu začnou rozvalovat dospělí, aby si užili samoty a klidu v přírodě, tak se proháníme kolem dokola jak žíznivá čára a řveme jako paviáni, aby je ta pohoda rychle přešla. Tady na šancích jsme jen kluci z Pražský a na pionýra se tu nehraje, i když tu bydlím já, Lupínek a Míra, a každá parta z města má svý místo, kde se houfuje a užívá si, a ostatní tam chodí jen na návštěvu nebo na výzvědy. Jenže my nikam nechodíme, protože si vystačíme sami, a z velkejch kluků zvolíme dva kapitány. My ostatní si stoupneme do půlkruhu a čekáme, až si kapitáni vylosují, který z nich si do svýho mužstva bude vybírat první. Zavládne nepokoj, protože každý má svou představu, kam by chtěl patřit, a trápí ho jen pomyšlení, že by musel bojovat proti nejlepším kamarádům společně s kdejakou plívou.

Proto milujeme ty naše šance, cihlový zdi zakončený kvádry z jemnýho pískovce a zarostlý pevnostní valy, kde si můžeme dělat všechno, co nás napadne.

Všichni po sobě pokukují a ošívají se, někdo na sebe beze slov ukazuje prstem, aby přesvědčil, že nejlepší by bylo si vybrat právě jeho, jiní koukají nahoru nebo do dáli, kde po obloze plují mraky, a na první pohled to vypadá, že je ta volba nezajímá. To já zas koukám do země, prohlížím si špičky tenisek a jsem napnutej, když už konečně uslyším svoje jméno. Přitom mi srdce lítá nahoru a dolů jak splávek na vodě, když zabere ryba, a napětím se mi potí ruce. Když uslyším svoje jméno, štěstím se zatočí svět, protože jsem vybrán jako jeden z prvních, a to je lepší než vyznamenání, co se připichuje na uniformu, protože to nakonec časem dostane každý. Přeme se, koho ještě přibereme a vezmeme i malý kluky, který jsou rádi, že se můžou na někoho přilepit. Nakonec zbydou ti, který nikdo nechce a stejně se sami k někomu přidají, a když ne, tak trucují, naschvál prozrazují, kde se kdo schovává, vykřikují sprosťárny a mají radost, že to ostatním kazí.

Jakmile jsme takhle pohromadě, každá parta si vybere jednu stranu kopce nad bránou a začne kopat hlínu na koule. Když za císaře pána stavěli pevnost, sváželi z dalekýho okolí cihly a kameny na zakončení hradeb a především jíl, který mezi to pěchovali. A ten jíl z obou břehů Ohře se nám teď hodí na výrobu střeliva, protože se bezva lepí, a tak místo toho, aby přes hradby fičely dělové koule tam a nazpátek, lítají tu jen hliněný, čemuž se říká historický paradox. Dolujeme jíl a plácáme koule a od našeho válčení jsou šance poďobaný syslíma dírama, protože si budujeme kryty před nepřítelem, a bojíme se, abysme se rovnou neprovrtali někam do podzemních chodeb, kterých je tu pod nohama habaděj. Kudy vedou, to nikdo neví, to je tajemství zahalený tmou a přísnými zákazy. A právě proto nám to vrtá hlavou a myslím, že by bylo úplně nezodpovědné, abysme se zalekli nějakých překážek a tuhle záhadu konečně jednou provždy neodhalili. Ale aby to dopadlo líp jak na podzim, kdy jsme dostali nářez, raději nic neříkáme a potichoučku sbíráme ty správný vědomosti a i já jsem je jako detektiv začal tajně shromažďovat.

Doma jsem prolezl celou knihovnu, zašel i do knihovny na náměstí a musím říct, že nejtěžší ze všeho bylo to pátrání utajit. Se vším jsem se musel vypořádat sám, a byla to pořádná fuška, neboť tátovi ani Ledvinkový, co půjčuje v knihovně knížky, jsem samozřejmě nemohl nic říct. Než jsem všechno prolistoval, ztratil jsem spoustu času, a je až k neuvěření, kolik nemožných knížek o výchově dětí, dějinách dělnického hnutí a zdravé výživě tam v knihovně zabírá místo, proto se nikdo ani nemůže divit, že všichni radši sedí u televize a ládují se bůčkem a sekanou. Prolistoval jsem tedy mraky knížek, protože jsem si myslel, že by tam pro nás mohlo být něco užitečnýho, a srdce mi bušilo nadějí, co se dozvím. Jenže když jsem si to promyslel, došlo mi, že hrdinové z knížek jsou vlastně k ničemu: škrabat spáry mezi kameny jak hrabě Monte Christo je nesmysl, když do chodeb v hradbách se dalo vlízt každých pár metrů, Dva roky prázdnin nemáme a Indiány zajímali spíš bizoni a ohnivá voda. Nejlíp se vyrovnali se zkoumáním podzemí Rychlé šípy, když při hledání deníku Jana Tleskače s sebou měli baterky a švihadla, z kterých se dalo udělat lano, a taky starý oblečení, aby pak nemuseli doma nic vysvětlovat. Pak se jim dobře hledalo, tajný deník skutečně získali a nalezenou podzemní chodbou nakonec šikovně unikli svým nepřátelům. Jenže to pořád nebylo ono, a tak když mě to mý pátrání docela omrzelo, postěžoval jsem si na všechny strany, a světe div se, za několik dní se mi na stolku objevila bílá knížka a na ní lísteček psaný tátovou rukou:

Paní Ledvinková ti vzkazuje,

abys ji vrátil včas a vpořádku!

Udělalo se mi špatně z toho, že tady v městě se nic neutají, a když jsem knížku otevřel a prolistoval, ještě se mi přitížilo. Uvnitř bylo pěkně doširoka popsáno to, po čem jsem tak dlouho pídil, celé důkladně pojmenováno a vyobrazeno stavebními plány z doby, kdy se pevnost stavěla. Před očima se míhaly průřezy ravelinů, kavalírů a bastionů, mostních pilířů a sítí minových chodeb, které s rytmickou pravidelností a železnou logikou větvily do stran. Těžce jsem dosedl na židli, střídavě mě oblévalo horko a zima a bylo mi, jako když mi poprvé roztál sněhulák. Tajemství vyprchalo jak bublinky z limonád, protože jsem si uvědomil, že pátrat v podzemí podle plánku v knize by bylo jak stokrát přepisovat domácí úkol z matiky. A tak jsem přišel na to, že dneska už je hrozně těžký něco objevovat, protože všechno už je stejně dávno objevený a na každou věc se nakonec najde nějaká knížka nebo dvě i tři, kde je to už popsaný – když člověk chce mít nějaké tajemství, musí si ho vymyslet sám. Při tom vzpomínání a přemítání v borůvčí se prodloužily stíny, a tak jsem se vydal zpátky k naší chatičce. A to byl dneska asi ten nejrozumnější nápad, protože jsem si z domova přivezl ten svůj deník se spoustou volných nepopsaných stran, a já se už rozhodl, že si to psaní ještě pěkně užiju.

*

V noci se změnilo počasí, začalo drobně pršet a proti měsíci byly vidět černý mraky. Venku je vlezlo a sychravo, drobně mží a v okapových rourách se stékají čůrky ze střechy; a když je takový počasí jako dneska, my s tátou si čteme zajímavý knížky, táta v křesle, já si na stole rozložím nějakou školní knížku a sešit, aby to vypadalo, že píšu domácí úkoly, co máme na pondělí, ale píšu ty naše příběhy do deníku a přitom občas vzdychám, aby to vypadalo věrohodně. Máma vaří nedělní oběd, chvíli poletuje venku a chvíli zase za chatou, kde na pracovním stole krájí zeleninu, přeskupuje nádobí a přitom jím cvaká a cinká, a táta se mračí, že ho to ruší, když je zrovna začtenej. Ale máma to možná ani neví, a venku si tam pořád něco brouká a z dálky to zní jako stále stejná písnička, jako to zurčení v okapových rourách.

»Co tam uvnitř děláte, chlapi, že jste tak potichu?« křičí na nás přes okno, ale na odpověď nečeká, protože než stačíme něco odpovědět, už zase cinká nádobím. Táta kouří dýmku a mračí se ještě víc, a já jsem zase ztratil myšlenku a hloubám, co vlastně jsem chtěl napsat. »Kdybych byla z cukru, tak bych se už rozmočila!« ťuká na nás máma přes okno, k tomu je slyšet bouchání a zní to jako prázdný hrnce.

»Kdyby byla z cukru, tak bych ji olizoval,« konstatuje docela potichu táta, ale tak, jako kdybych to ani neměl slyšet.

***

Vodička, Ivo: Kam se kutálejí kaštany, Litoměřice, 2004, ISBN 978-80-87848-45-6; ke stažení na www.levactvi.cz