Turistický průvodce z roku 1895

Severočeský turistický průvodce

pro krajinu mezi zemskou hranicí na severu, jazykovou hranicí na jihu, chomutovským Krušnohořím na západě a Krkonošemi na východě.

Od Dr. F. Hantschela.

Česká Lípa

Vydal Severočeský výletní klub v roce 1895, 2. vydání 1907

***

Nordbömischer Touristen-Führer für die Gegend zwischen der Landesgrenze im Norden, der Sprachgrenze im Süden, dem Komotauer Erzgebirge im Westen und dem Riesengebirge im Osten.

Von Dr. F. Hantschel.

Leipa.

Herausgegeben vom Nordböhmischen Excursions-Club.

***

Výňatky z publikace přeložil ing. arch. Stanislav Karpíšek

Dubá - Rozprechtice - Dražejov - Nedvězí: Sledujeme-li silnici vedoucí z Dubé do Mšena, aniž bychom odbočovali do těsných skal, dostaneme se skalní cestou dolů za 15 minut k Šibeničnímu mlýnu (Galgenmühle), který leží vpravo idylicky na Liběchovském potoce a který údajně dostal jméno po šibenici, jež nad ním dlouho stávala, potom překročivše potok vpravo k přízemní šenkovně (Meiseschänke), oblíbeném výletním místě Dubských na úpatí vrchoviny. Má také jména Švihov (Schwihof) jako pozůstatek staré vesnice a patří k Dražejovu (Draschen), zatímco Šibeniční mlýn k Panské vsi, a proti šenkovně ležící rozsáhlý selský dvůr  Rozprechtice (Rosspresse) k Dubé. U šenkovny odbočíme doprava značenou cestou nahoru na okresní silnici, velmi svažitou, lemovanou lesem; vlevo v Rozprechtickém lese bohatém na skalní útvary tři přízemní domy - Heřmánky (Hirschmantel). Jakmile se asi po třiceti minutách les prosvětlí, máme před sebou jako mávnutím kouzelné hůlky nanejvýš zvláštní ves Dražejov, podobnou starobylé skalní pevnosti s mnoha štíty, vysoko nahoře na příkrém, rozmanitě zbrázděném pískovcovém jazyku. Sledujíce silnici, která se táhne kolem tohoto jazyku, máme mnoho příležitostí využívati rozkoše pohledů, přičemž předstupující skalní hrany předvádějí všelijaké přírodní hříčky, a mezitím se naskýtá pohled do daleka na zříceninou korunovaný Ronov mezi Sedlem (Geltsch) a Vlhoštěm (Wilsch). Stará selská ves (26 domů), jejíž západní částí silnice vede, nemá žádnou studnu, jen nádrže na vodu. Hned za vsí získáme volný poutavý výhled: jihovýchodně přes Vlkov (Wlkow) se zdvíhá zámek Houska (Hauska), před za ním zasunutým Drnclíkem (Dirnstlich) a Vrátenskou horou (Wratnerberg). Východně ční nad Klukem (Kluk) Velký beškovský vrch (Peschkabner Berg), mezi ním a Houskou nad Bořejovským kostelem (Borschim) se ostře rýsuje na horizontu Bezděz (Bösig). Zde vozová cesta odbočí doleva do patnáct minut vzdálené staré selské vsi Kluku, jejíž domy (16) jsou roztroušeny částečně na výšině, částečně v roklích a na skalních úbočích poblíž silnice Dubá - Mšeno. Kousek cesty dál vidíme vpravo od silnice ohraženou Císařskou hrušeň, zasazenou na počest stříbrné svatby císařského páru 1879 obcí Dražejovem, a brzy nato znělcový lom v Klučku (Klutschken), u kterého odbočuje doprava vozová cesta do deset minut vzdáleného Nedvězí (Nedoweska), po které se dáme.

Vede částečně pískovcovými skalami a má po levici četné rokle, přes které je vidět Říp (Georgsberg) u Roudnice (Raudnitz). Domy staré vsi Nedvězí (20 domů), jejíž obyvatelé se zabývají klopotně zemědělstvím, především přirozeně chmelařstvím, táhnou se až blízko k vrcholu kopce Nedvězí, pokrytému loukami. U domu Quaiserových č. 19, položeného nejblíže vrcholu, je asi 8 metrů hluboká studna, která zásobuje vodou celý rok nejen Nedvězí, nýbrž i sousední Dražejov, v její blízkosti je postaven malý pomník císaře Josefa.

Pan Quaiser je zároveň majitelem kopce a uděláme dobře, vyžádáme-li si od něj dovolení k výstupu, protože žádná veřejná vyšlapaná cesta není k dispozici; majitel má v úmyslu ji zřídit a na vrcholu postaviti chatu jako útočiště. Vrchol sám není zastavěný, ale zatravněný a je na něm postaven oplocený vysoký dřevěný kříž. Horninami jsou znělec a čedič, které vypálily okolní pískovec při průlomu jako cihly. Nedvězí (Die Nedoweska), jak se horský kužel krátce nazývá, převyšuje jako nejvyšší bod (456 m) Dubskou pahorkatinu. Tato tvoří jihovýchodní křídlo jizerské pískovcové plošiny, vystupuje u Mělníka z ploché labské roviny ve třech stupních mezi údolím Tupadel a Kokořína, vyplňuje celý velký prostor mezi Liběchovem (Liboch), Dubou (Dauba)a Mšenem (Mscheno), a tvoří jak nesčíslnými labyrintickými údolími a lesnatými roklemi, tak pitoreskním tvarováním je ohraničujících příkrých pískovcových stěn dokonalou postranní část Českosaského Švýcarska, pročež se mu také přisuzuje název Dubské Švýcarsko. Výhled z Nedvězí je velmi slavný a byl již v minulém století veleben jako nesrovnatelný.

Jihovýchodně: Vpředu ves Nedvězí, za ní vlevo zámek Houska, vpravo kostel ve Mšeně, mezi oběma Drnclík a Vrátenská hora za sebou, dále zpátky Dobrovické výšiny (Dabrawitzer Höhen); vpravo od Mšena v nejzazším pozadí českomoravské hraniční hory u Polné.

Jižně: Vpředu zbrázděná píaskovcová pahorkatina, hned za ní vysoko položený Mělník s kaplí na holém chloumeckém kopci vlevo od něj, stejným směrem výšiny kolem Prahy (rozhledna na Petříně)a úplně zpět výšiny u Kostelce nad Černými lesy (Schwarzkosteletz) a Jílového (Eule).

Jihozápadně: Od Mělníka se dá sledovati, i když jen v proužcích, rovinou se plazící tok Labe kolem Liběchova (kostel), Roudnice (zámek) a Terezína (kostel) až k České bráně (Porta Bohemica - Elbforte) u Lovosic (Lobositz). Před liběchovským kostelem leží štíhlý Slavín (Walhalla) u Tupadel, vlevo od Roudnice se vlní Říp se Slánskými vrchy v pozadí (Schlaner Berge), vpravo od Roudnice leží Chcebuz (Zebus - kostel) a bezprostředně za ní Radouň (Radaun), dále Házmburk s dvěma věžemi a v pozadí Hoblík u Loun (Hoblikberg).

Západně přehlížíme hustě na sebe natlačené kupy a kužele čedičového Středohoří od zříceniny Koštálu (Kostial) u Třebenic (Trebnitz) až k Sedlu u Úštěka (Auscha), Hradištany (Radelitein), Lovoš (Labosch), Milešovka (Milleschauer), Kletečná (Kletschen), Křížová hora u Žitenic (Kreuzberg, Schüttenitz) atd. Vpravo od Křížové hory vidíme Ploskovice (Ploschkowitz), blíže Strážiště (Straschnitz), vlevo před Sedlem Liběšice (Liebeschitz), blíže Sukorady (Sukorad) a Robeč (Hrobitsch) vedle sebe, vpravo od Sedla Levín (Lewin), blíže Domašice (Domaschitz), Tuháň (Tuhan) a Zakšín (Sakschen) za sebou, za Středohořím po obou stranách Sedla se táhne val Krušných hor, které vpravo uzavírá vysoký Sněžník (Schneeberg).

Severozápadně vystupuje Vlhošt, vlevo od něj Ronov korunovaný zříceninou, vpravo Kozel (Koselrücken), naposled se rýsuje hřbet u Slunečné (Sonnebergrücken) se Studencem (Kaltenberg)v pozadí.

Severně leží Dubá, vlevo za ní a takřka v jedné čáře Drchlava (Dürchel), Pavlovice (Pablowitz), Zahrádky (Neuschloss), Česká Lípa (Leipa) se Špičákem (Spitzberg), Klíč (Kleis), Jedlová (Tannenberg), vpravo za Dubou Maršovický vrch (Maschwitzer Berg), za ním vlevo Svojkovské vrchy (Schwoikaer Gebirge) a dále Luž(Lausche), vpravo Hvozd (Hochwald), dále vpravo ve středním plánu zřícenina Berštejn (Altperstein), za ní Polomené hory (Kummer Gebirge), dále Tlustec (Tolz) nalevo, Ralsko (Roll) vpravo.

Severovýchodně vpředu Dražejov, za ním vlevo Máchovo jezero (Hirschberger Grossteich), v pozadí Ještěd (Jeschken) a Jizerské hory, vpravo od Dražejova Velký beškovský vrch, Tachov (Tachner Berg) a Bezdězy za sebou, v pozadí Krkonoše se Sněžkou (Schncekoppe).

Východně mezi Bezdězem a Houskou ukazuje se nad Vlkovem Mužský (Musky), a v pozadí Kozákov (Kosakaw) a Lomnické vrchy (Lomnitzer Gebirge).

Z Nedvězí se můžeme za jednu hodinu dostat zpátky do Dubé přímou cestou dubským obecním lesem přes Vrabcov (Frabsmühle), ale nechme si ukázat cestu, abychom se vyhnuli bloudění v roklích. Až do údolí Vrabcova (Frabsmühle, Frabsleite) se jde dosti příkře dolů, překročíme stezkou potok tekoucí sem od Šibeničního mlýna a vystoupíme u Vrabcova staré usedlosti patřící k Dubé na náhorní plošinu, na které máme před sebou Dubou s Vlhoštěm a Kozlem v pozadí. Těsně před městem máme vpravo louku, na které stojí kříž a která sloužila v roce 1680 jako morový hřbitov, vlevo sušárnu chmele, načež cesta ústí na silnici vedoucí do Mšena.

Velmi dobře se dá ale návštěva Nedvězí spojit s návštěvou Rače (Ratschkamm). Sestoupíme, nejlépe s průvodcem, s kopce dolů na vozovou cestu, která se po levé ruce brzy dělí na tři směry: vpravo podél kopce Kout (Gautenberg, 403 m) do Deštné (Töschen), jejíž domy můžeme spatřiti (20 min.), vlevo do Osinalic (Grosswosnalitz), přímo ale na Rač, zalesněný pískovcový hřbet s nadmořskou výškou 387 m. Po čtvrthodinovém putování, během kterého se nám naskytnou ojedinělé výhledy na Nedvězí, Sedlo, Vlhošť a Deštnou, dostaneme se k místu, kde stával v roce 1892 zlovolně zapálený velký Račský dub, jehož stáří ae odhadovalo na 900 let a na jehož kmenu skoro 6 metrů v obvodu, byly dva svaté obrázky.

Sledujeme cestu po hřebeni ještě asi sto kroků a odbočíme pak ostře doprava na skalní jazyk, vybíhající severozápadně proti liběchovské silnici, přičemž máme spoustu příležitostí obdivovat velkolepé skalní útvary tohoto pískovcového pohoří.

Uprostřed mezi gigantickými skalními věžemi, zvolna dolů rozsedlinou a úžinou, vede trochu obtížná cesta k pozůstatkům Račského hradu (Ratschburg) nebo k Pustému zámku (Wüstes Schloss), jak říká lid. Tyto leží na skalním špalku, rozděleném několik metrů širokou rozsedlinou, jehož horní plocha je přístupná od východu. Na východní polovině najdeme kromě několika prohlubní, nad nimiž se zvedaly dřevěné stavby, na západní polovině také kruhovou cisternu, na níž jsou rovněž vidět prohlubně ve skále, kde asi stál hlavní hrad. Celé hradní založení pozůstávalo jen ze dřeva, po maltě a suti není ani stopa. Výšina poskytuje rozkošný pohled jak dolů do údolí, tak do dalšího okolí. Zde prý bývala už ve 13. století dřevěná věž, k pozorování cesty vedoucí od labskéha údolí k Dubé. Na začátku 15. století tu byl potom postaven malý hrad, těžko přístupný i pro jezdce, který sloužil za sídlo větve pánů Berků z Dubé, vládnoucí nad Deštnou a Zakšínem. Když v zemi přestaly pustošivé občanské války, byl opět asi ještě v 15. století opuštěn a ponechán zkáze. Na existenci tohoto hradu upomínají jestě názvy Račský dub, Račaký hřeben, Račské domy (dřívější osada Hradištko - Hradischtko - nad hradem), Račská studánka na východním svahu.

Z hradního, místa dostaneme se severně dolů do Kozlečího dolu a jím po dvaceti minutách do Deštné, nebo západně za několik minut k Bukoveckému mlýnu (Bukholzer Mühle) na liběchovské silnici.

Přesuneme se zpátky do Dražejova a sledujeme cestu, která odtud vede jižně za třicet minut do Střezivojic (Schedoweitz, 42 domů). Stará selská ves na pískovcové plošině, ze které vybíhají na všechny strany četná údolí, v jednom z nich, Uhlířském dolu (Kohlgraben) vede západně vozová cesta kolem Kupy (Kesselkuppe, 387 m) do Osinalic (45 minut), v druhém, Babím dolu (Babengraben), východně do Tubože (Dubus, 40 minut), v Střezivojickém dolu jihozápadně do Dolní Vidimi (Unterwidim, 1 hodina). Severně vede spojovací silnice za třicet minut na silnici z Dubé do Mšena, ústí v blízkosti Vlkova. Bezprostředně na východ od Střezivojic zdvíhá se Špičák (Spitzige Stein, 392 m) a volným výhledem přes velkou část mělnického okresu, pak na Housku a Bezděz. Západně od Střezivojic dostaneme se po vozové cestě za třicet minut na Supí horu (Geiersberg, 434 m). Její nejvyšší bod se nazývá Strážný kámen (Wachstein), údajně podle švédských strážních pozic, které tu měly být za třicetileté války. Zde se nacházející kamenné sedátko tu dal vytesat generál Böck, který dostal 1636 panství Vidim, aby mohl pohodlně přehlížeti svůj majetek. Vedle Nedvězi je Supí hora nejvyšším bodem Dubského Švýcarska a poskytuje bohaný výhled na nejbližší okolí stejně jako do dálky na krajinu podél Labe.

Sledujeme-li okresní silnici vedoucí ze Střezivojic na jih k Mělníku, dostaneme se za 15 minut do podobně staré, vysoko položené a na vodu chudé vsi Dobřeně (Dobrzin, 34 domů) s myslivnou, patřící k augustiniánskému statku Stránka (Stranka), jihozápadně od ní a od vsi zdvíhá se částečně loukami, částečně lesem pokrytá Zadní Žluč (Lutschberg, 364 m), z jejíhož vrcholu je nádherný rozhled jižním, západním a východním směrem. V okolí Dobřeně je hodna pozornosti skalní rokle „Zadu“, dále partie u rybníka, skalní pás u Dlouhého kopce a Myší zámek, poslední už u Dolní Vidimi.

Z Dobřeně jihozápadně vede obecní silnice, z níž odbočuje vlevo vozová cesta do 45 minut vzdálené české vsi Šemanovice (Schemanowitz), za 30 minut do Dolní Vidimi, a mezi tím do její části patřící k obci Dobřeň (16 domů).

Bezprostředně na jih odtud, těsně u jazykové hranice, dosažitelná příkrou, v pískovci vytesanou cestou, leží prastará farní ves Vidim (Widim) nebo Horní Vidim (Oberwidim, 57 domů) na náhorní plošině, obklopené dokola roklemi, pravé skalní místo (360 m), jehož. pitoreskní poloha byla již zachycena štětcem umělce. S věže kostela se vyplatí výhled do dálky, stejně jako od kamenolomu pod kostelem. Obyvatelé provozují zemědělství, jako všude v Dubské pahorkatině. Farní kostel sv. Martina byl postaven 1878 na místě předhusitské kostelní budovy v gotickém slohu a má pět zvonů, z nichž nejstarší pochází z roku 1528. Na návsi stojí několik dobře zpracovaných soch, opatřených hrabětem Sweerts Sporckem. Nedaleko, jižně od kostela, u nově založeného parku se nachází zámek, velká jednopatrová budova se sloupořadími na dvorní straně hlavní fronty. Už na začátku l4. století sídlil na Vidimi šlechtický rod. Samostatný statek byl ve Vidimi teprve v průběhu l6. století za Jiřího Hrzána z Harasova, 1610 připadl statek císaři Rudolfu II., 1611 Václavu Berkovi z Dubé, 1622 po bitvě na Bílé hoře Adamovi, případně Albrechtovi z Valdštejna, po jeho zavraždění generálu Joh. Böckovi, od jeho dědiců 1743 hraběti Fr. K. Rud. Sweerts Sporckovi, od jeho dědiců 1807 Terezii hraběnce z Ahrenbergu, od jejích dědiců na součaaného majitele hraběte Černína z Chudenic. Po bitvě na Bílé hoře byl zámek vypleněn vzbouřenými sedláky a zapálen včetně šafářského dvora. Bezprostřední okolí Vidimi je bohaté na zajímavé skalní útvary, jeskyně, rokle a vyhlídkové body, jejichž návštěva je pohodlná tím, že všechny okolní lesy jsou protaženy pěknými širokými loveckými cestami. Za zmínku stojí zejména následující místa: hned pod zámkem na východní straně se nalézá jeskyně (Buschkeller). Ve skále vytesaná místnost s průduchem podobným komínu pochází podle pověsti ještě z dob husitských. Nad ní je skalní plošina, opatřená zábradlím, ze které je sice omezený, ale přenádherný výhled na úzký důl, táhnoucí se několik hodin až k Tupadlům.

Docela v blízkosti je ještě jiná úzká a pravoúhlá plošina s několika sedátky vytesanými v přírodní skále. Spadá příkře do hrozivé hloubky, takže pohled dolů si může dovolit jen ten, kdo netrpí závratí. Od jeskyně vede nově zřízená cesta celým přilehlým lesem a v něm k vysoce pitoreskním skalním útvarům. Mezi nimi platí za obzvláštní pozoruhodnost „Shnilý most“, úzká pěšina mezi dvěma skalami vysoko ve vzduchu, vedoucí do hluboké skalní dutiny, která podle pověsti pokračuje až pod zámek.

Nedaleko přízemního, 10 min. západně od kostela položeného panského pivovaru, zdvíhá se zvláštně tvarovaná skalní skupina s jeskyněmi a schodišti, tzv. Starý zámek. Ještě asi před padesáti lety byly prý vidět zbytky zdiva s částečně zasypanou studní a vodním příkopem. Proti Starému zámku, na druhé straně vozové cesty, se nalézá hluboká jeskyně, dosud blíže neprozkoumaná, ze které k němu měl vést most.

Jihozápadně od Vidimi (30 min.) leží v Nazaji (Nasai). Z jedné jeho části máme pěkný výhled na Liběchov a Labe.

Severozápadně od Horní Vidimi, bezprostředně u části Dolní Vidimi (26 domů), která patří k Horní Vidimi, zdvíhá se čedičový Sluneční vrch nebo Hřebenáč (Sabenberg, 372 m) jako pěkný vyhlídkový bod, který prý dostal jméno (německé) po hraběnce Sabině. Na jeho upatí dělí se vozové cesty na západ do Chudolaz, na sever do Osinalic, jižně od Vidimi vede silnice do Tupadel.

***

Město Dubá (Dauba) leží ve sředu území zeleného chmele, které zahrnuje přes 70 obcí a asi 1100 ha chmelnic, a vyznačuje se velkými plošinami s četnými těsnými skalními údolími, jakož i úzkými údolními rýhami (Dubské Švýcarsko). Město je vystavěno na pískovcovém stupni o nadmořské výšce 265 m, obklopeno částečně zalesněnými (Zahájí - severovýchodně, Dubová a Šibeniční hora - západně, Obecní les - jihovýchodně), částečně poli pokrytými výšinami, a má jen rybníky a studně, ale žádnou tekoucí vodu. Má 256 domů s 1800 obyvateli; vnitřní město, dříve opatřené branami a obklopené příkopem, s prostorným pěkným čtyřúhelníkovým náměstím je dosti pravidleně založeno. Ostaní části města tvoří převážně starší dřevěné budovy, aniž by to bylo na újmu přívětivému dojmu, kterým město na cizince působí. Dubou prochází státní silnice Mělník - Česká Lípa, okresní silnice vedou na Mšeno (jižně), Dřevčice (Sebitsch -severozápadně) a Pavličky (Pablitschka - západně). Vzhledem ke své poloze hodí se Dubá výtečně za turistickou základnu.

Hotely a zájezdní hostince: Slunce (Sonne - Lipská ulice), panský dům (Herrenhaus - Mělnická ulice), Kutschera (Josefská ulice proti poště), Město Hamburg (Stadt Hamburg - Mělnická ulice).

Koupaliště: V Černém rybníku (Schwarzteich).

Veřejné ústavy: C.k. okresní hejtmanství, c.k. okresní soud, c.k. poštovní a telegrafní úřad (s pravidelnými poštovními jízdami do České Lípy a k železničním stanicím Doksy, Liběchov a Dolní Beřkovice), c.k. notariát, c.k. velitelství četnické stanice, c.k. stanice finanční kontroly, obecná a měšťanská škola, měštanská nemocnice (založena 1654), lékárna, obecní spořitelna (založena 1883), spořitelna a záložna, spořitelní a podpůrný spolek.

Průmysl: V Dubé je 6 chmelových síříren, ve kterých se v menším množství připravuje chmel na export a ve kterých se ovšem také chmel uměle suší.

Obyvatelé: Obyvatelé jsou převázně rolníci, obzvláště se více než 200 let pěstuje chmel. Dubá je ostatně tržištěm veškerého zeleného chmele kraje, přičemž za dobré sklizně se získá až k 35 000 centů. V hlavní sezóně se každý rok od poloviny září do konce října konají dvakrát týdně hojně navštěvované chmelové trhy, které jsou zvláštností zemědělského kraje a jsou tak významné, že jsou někdy obesílány tak silně (1600 žoků) jako v Norimberku.

Pozoruhodnosti: 1. pěkný velký farní kostel (Nalezení kříže) na konci města u silnice vedoucí do Mělníka. Byl postaven r. 1744 - 1760 neznámým stavitelem v tehdy obvyklém italském slohu. Dvě věže v průčelí utrpěly při požáru r. 1845 a mají od té doby prozatímní zastřešení. Hlavní oltář zdobí obraz neznámého mistra. Varhany patří k nejlepším mezi sobě rovnými široko daleko. Kromě toho vlastní kostel jestě následující zajímavosti z dřívějšího městského kostela zbouraného r. 1792, který stával na místě dnešního hotelu Panský dům, včetně místa odpočinku majitelů panství Berky a Buttlera; smírčí kříž a mešní kalich se starými znaky a nápisy, oltářní obraz Nanebevstoupení Panny Marie od malíře Richtera z roku 1729. Kolem kostela se táhne sad, se kterým hraničí velmi přívětivý farní dvůr, na jehož místě se v l7.století nalézal panský poplužní dvůr.

2. Litinová socha císaře Josefa II., odhalená 11. září 1881 v zahradě obecné školy, postavené roku 1863. Vedle stojí misijní dům evangelické bratrské obce (zal. 1872), v němž bydlí pastor, a naproti chlapecká měšťanská škola, otevřená r. 1888.

3. Úřední dům na jižní straaně náměstí (postaven 1851). V prostorách městského úřadu ve druhém poschodí ukazují 6 těžkých dubových židlí z roku 1738, na jejichž opěradlech je vyřezán nejstasrší městský znak (tři žaludy). Uchovává se tu také stará městská pečeť z r. 1665, v pozemkovém úřadě několik městských knih, které sahají zpět až k r. 1590 a pocházejí ze staré radnice.

4. Sousoší Nejsvětější Trojice na náměstí před městským úřadem. Zbudováno r. 1726 Kateřinou, manželkou říšského hraběte Františka K. Rud. Sweerts-Sporcka.

5. Místo hradu Dubá na kopci (Kühnelsberg) při českolipské silnici v úhlu mezi ní a kostelním rybníkem. Ačkoli je celé místo pokryto trávou a polem a ze starého hradního založení je stěží vidět víc než zbytek hradního příkopu, vzbuzuje tato lokalita velký zájem, protože zde měli rodové sídlo od r. 1276 členové jedné linie pánů z Dubé, šlechtického rodu, který byl v Čechách druhý nejmocnější; ve 13. století vlastnil sám více než 17 hradů a dělil se s panem z Vartenberka o vlastnictví celých severních Čech mezi Labem a Jizerou. Hrad byl sice zpustošen již ve 14. století vzhledem ke své nechráněné poloze, upomínku na jeho zakladatele si město zachovalo dodnes ve jméně i znaku.

6. Na vysoko položeném hřbitově severovýchodně od hradní lokality na druhé straně českolipské silnice je hodno pozornosti místo, kde stojí márnice. Zde se nacházel ve 12. století první boží stánek v Dubé, zasvěcený apoštolům Petru a Pavlovi. 29. prosince 1793 za císaře Josefa II. byl kostelíček zrušen a majitelem panství přeměněn na kontribuční sýpku, která byla zase v padesátých letech tohoto století upravena k dnešnímu účelu.

Historie: S ohledem na názvy hrobů, bronzu a mincí, které byly opakovaně a zvláště r. 1887 učiněny v Dubé, je možné klást s obstojnou jistotou existenci vesnického osídlení zde do 1. poloviny ll. století. Výslovně je ale o tom zmínka až okolo poloviny l3. sto1etí, zároveň s hradem a kostelem. Vlastní založení města může pocházet z časů Otakara II. nebo Václava II. První zprávu o tom máme teprve z roku 1391. Avšak mělo charakter poddanského města, protože nemělo právo svobodného stěhování. Organizování řemeslníků do zvláštních cechů začalo až v 17 století, zatímco předtím patřily k společenstvím jiných příbuzných cechů. Nejstarší původní privilegium, které je k dispozici, je datováno 6. listopadu 1734, dřívější privilegia vzala zasvé při městských požárech r. 1692 (20.dubna)a roku 1711. Další městské požáry nastaly r. 1820, 1838 a zejména pustošivý 3. června 1845. Mor zav1ádl v Dubé v letech 1680, 1747 a 1765. Jméno Dubá (Dauba) pochází od dubových lesů, dříve zde existujících, s tím je spojen městský znak, ve kterém je dubová větev se třemi žaludy.

Okolí Dubé: Jdeme-li z Dubé po císařské silnici až na Nový Bernštejn (Neuperstein) a zahneme-li potom doprava na okresní silnici na Doksy, dostaneme se po několika minutách dolů do pěkného údolí k Mariánské studánce (Marienborn), hlavnímu prameni onoho potoka, který obtéká Dubou a u Liběchova vtéká do Labe. Dostaneme se tam také pěší cestou, která na začátku zámecké zahrady, odbočuje doprava z císařské silnice, vede přes schody dolů k pivovaru, jeho dvorem a dál rovně.

Nad touto studánkou, jejíž výtečná voda je vedena vlastním potrubím do zámku, vede asi 20 kamenných stupňů k místu, kde dříve stával domeček poustevníka. Vedle se nachází malý sklep a od sklepa nahoru vede zase asi 10 stupňů k půvabnému tichému místečku, kde stával kříž, u něhož zbožný muž konal své modlitby. Sledujeme-li od Mariánské studánky svěží lesní údolí, zvané studený důl (Kaltel Grund) vlevo nahoru, zpozorujeme vždy po padesáti krocích vpravo na skalách plošiny, kde bylo umístěno 14 obrazových zastavení, která vedla na Kalvárii (Calvarienberg). Dutina ve vyšší skále, ke které vede nahoru asi 30 kamenných stupňů a v níž leží tělo Kristovo vytesané z kamene a obklopené květinami a svatými obrázky. Toto tiché zbožné místo, které je v létě navštěvováno mnoha pobožnými, vzniklo v minulém století za doby panství Sweerts-Sporcků. Putujeme-li dále Studeným dolem, dostaneme se za 15 minut na mýtinu a odtud hned na císařskou silnici nebo vpravo přes Chlum (Klum) na Maršovický vrch (Maschwitzer Berg).

Sledujeme-li dále silnici do Doks v tichém úzkém lesním údolí, dostaneme se za 20 minut do staré selské vsi Vrchovan (Wrchhabner, 60 domů), nádherně položené na vysoké plošině, jejíž spodní částí prochází okresní silnice a jejíž horní díl sahá nahoru na jižní svah pěkně tvarovaného Berkovského vrchu (Wrchhabner Berg, 482 m), položeného na hlavním rozvodí. Vesnici přivrácená strana vrchu není zalesněna a je zastavěna. Vede tu schůdná klikatá ceata na vrchol, který je tvořen příkrými a holými čedičovými skalami a nese zříceninu Starého Bernštejna (Altperstein). Doba založení tohoto hradu je neznámá a dosti temné jeho tehdejší osudy. Pravděpodobně byl vystavěn začátkem 14. století a pojmenován podle pánů Berků, kteří se již r. 1327 vyskytují v listinách. Kolem r. 1402 byl v majetku Jindřicha Hlaváče z Dubé. V průběhu 15. století se dostal do majetku pánů z Vartenberka, potom rytířů z Šebířova, ale později (kolem r. 15l2) propadl zpět rodu jeho zakladatelů. Mezi roky 1540 a 1580 se zdá být vysoko položený, nepohodlný skalní hrad opuštěn a ponechán zkáze, když si majitelé v té době zřídili své úřední a panské sídlo v půvabně položeném obytném zámku Nový Berštějn. Pověstmi opředené zbytky hradu, v nichž se vícekrát nalezly zrezivělé ostruhy a šípy, také části brnění, nejsou rozsáhlé, ale ukazují na smělost založení. Nehledě na polokruhové zbytky zdi na severní straně, jakýsi dvorní prostor v severozápadním rohu, několik metrů vysokou stěnu na západní straně, zbývá jen na nejvyšším skalním vrcholu vysoko vyčnívající, kdysi věži podobná, hlavní budova s dvoumetrovými zdmi, jejíž vnitřní prostor tvoří klenutá hala, opatřená dvěma okny a čtyřmi kamennými lavicemi. Její západní stěny částečně tvoří vyčnívající čedičová skála, po níž se zvenčí dostaneme až na plošinu nad klenbou. Odtud se nabízí nádherný výhled omezený jen na jihovýchodě.

Ze Starého Berštejna jsou možné cesty přes Chlum na Maršovický vrch (1¼ hod.), na Šedinu (Settinaberg) u Nové Skalky (Neukalken), přes Starou Skalku (Altkalken) nebo Zbyny (Binai) do Doks. Také můžeme přes Zahájí (Sahai, 344 m), bohaté na výhledy, kde se nachází zřícenina kruhové kaple sv. Barbory, zbudované r. 1744 Annou Kateřinou Sweerts-Sporckovou, a za císaře Josefa II. zrušené, uvnitř se stopami nástěnných maleb, k vrchu, zvanému německy Wantscherberg a dolů k Černému výčepu a starému Černému mlýnu (40 min.), což jsou dvě samoty na Černém rybníce, bohatém na ryby (koupaliště). Odtud vede pěkná údolní cesta kolem Mariánského pramene (Taamborn), který je proslavený svou znamenitou vodou, za pět minut zpět do Dubé. 

25/8/2015