Lidová architektura Kokořínska - článek
Jednou z nejvýznamnějších chráněných přírodních oblastí Čech je širší oblast Kokořínska o rozloze 270 km². Vystupuje nad úrodnou a teplou polabskou rovinu na severu Mělnicka půvabnými skalními útesy. Je v Evropě ojedinělým pískovcovým pohořím odborně nazývaným "Polomené hory".
Pískovcová tabule je prostoupena místy čedičovými a znělcovými výlevy, dlouhá tisíciletí ji vnější vodotvorná činnost ztvárňovala v ojedinělou romantickou krajinu. Z pískovce vznikaly tvary skalního města, skalních teras a solitér jako jsou četné pokličky, hřiby i formy pseudokrasné. Vypreparované pak výplně sopouchů i žil třetihorních vulkánů vytvořily dominanty krajiny, jako jsou vrchy Ronov a Vlhošť. Sťavnatě zelené louky, údolí vinoucí se volně podle potoků hluboce se zarývají do zalesněných strání. Převládají lesy borové, jsou tu i smíšené a na mnohých těžko dostupných místech naznačují původní charakter těchto porostů. Více než polovina krajiny je zalesněna; a dnes jsou v chráněných místech i velké ovocné sady.
Do ozdobných geometrických ornamentů je skládaná různobarevná břidlice na štítě i patrové roubené stěně chalupy čp. 6 v Bylouchově u Dubé
Krajina získala název podle hradu Kokořína. Zasahuje ze severu Mělnicka hlouběji do Dokeské vrchoviny. Záhy se stala vyhledávanou turistickou oblastí a již koncem roku 1945 se zde objevili i prví chalupáři, tehdy především z Prahy.
Okouzlující půvab krajiny spoluvytváří její krásná lidová architektura. Jsou to patrové roubené, někdy v patře i hrázděné chalupy s pavlačemi, s ozdobně skládanými lomenicemi. Chalupy volně obestavují náves, jinde v údolí po jedné straně doprovázejí potok či cestu, či jsou rozhozeny do ovocných sadů ve stráni. Velmi harmonicky se začleňují do zeleně krajiny výškově tak členité.
Proč však v této lesnaté a méně úrodné oblasti Kokořínska jsou i malé chalupy patrové a dosti výstavné, zatímco v jižní části Mělnicka, v tom teplém a úrodném "zlatém pruhu země České", v zelinářské oblasti, jsou i statky jen přízemní a bez význačnější výzdoby? Patrové domy na Kokořínsku totiž pocházejí z druhé poloviny 18. století a ze začátku století 19., tedy z doby, kdy se rolníkům valně nedařilo, kdy zprvu trvalo ještě poddanství a po celou tuto dobu robotní povinnost. Jistě by si v té době žádný rolník nestavěl patrový dům, kdyby nutně patrové místnosti nepotřeboval, a malý chalupník neměl prostředky na bohatší výzdobu domu.
Chalupa s přístěnkem
V Čechách máme jen dva základní typy lidového domu. Je to tříprostorový typ komorový, vyplňující území se starým českým osídlením, a tříprostorový domový typ chlévní, který se vyskytuje na území kolonizovaném ve 13. a 14. století především Němci. V obou případech je to dům přízemní. Jen zcela výjimečně vyrůstal ve velkých statcích, a to zděných, blíže dobrých prodejních center až kolem poloviny 19. století v dům patrový s "parádními pokoji" v patře.
Zde však přízemní půdorys patrových chalup zůstává beze změny. V jižní části Kokořínska v starém českém osídlení je tříprostorovým domem komorovým, kdežto v severní části je tříprostorovým domem typu chlévního. Hranice mezi oběma typy jsou dost ostré a naznačují zhruba i rozdíl národnostního osídlení v době výstavby těchto budov. Přízemní dispozice místností lidových domů zůstaly beze změny, jen v patře k nim přibyly netopené komory buď roubené, nebo hrázděné, často s pavlačí. Právě tyto komory a případně i pavlače nutně potřebovali rolníci pro tehdejší způsoby zdejší zemědělské výroby, která byla zaměřena především na chmelařství.
O velkém rozsahu zdejší ho chmelařství nám vyprávějí mapy stabilního katastru z let 1842 a 1843. Tak ve Vidimi bylo tehdy 234, ve Strážnici 134, v Medonosích 124, v Nosálově 95 převážně malých chmelnic, kdežto v Řepíně 96, ve Vysoké Libni 39, ve Vrátnu 26, v Mělnickém Vtelně 18 a v Truskavně u Kokořína 16 většinou velkých chmelnic, některých i o rozloze přes dva hektary. Malé chmelnice, chmelničky i jen o několika arech, vyplňovaly na severu oblasti kdejaký vhodný kout při lese, při ohybu potoka; kout, který se často ani k pěstování jiných plodin pro svůj tvar nedal využít. I malé cha lupy měly několik takových chmelniček. Spojnice mezi nejjižnějšími chmelařskými obcemi Mělnickou Vruticí, Řepínem, Vysokou Libní, Mělnickým Vtelnem a dál na Skalsko nám nejen udává, kam až sestoupily tyto patrové lidové domy. Zároveň vyznačuje jižní hranice hlubokých spraší, které hlubokokořenící chmel potřeboval, aby se zdárně dal pěstovat. Chmel se tu pěstoval v tyčovkách, při smrkových tyčích dlouhých pět šest metrů, kolem nichž se vinul podobně jako víno. Tyče byly od sebe vzdáleny asi 75 cm, takže se půda mezi nimi dala proorávat. A zde se pak pěstovaly mezi plodiny, především krmná řepa. Chmel se však pěstoval i v ovocných zahradách, to nám ovšem mapy stabilního katastru nezachycují.
Chmel byl vždy úzce rajonizovanou rostlinou, proto dobře prodejnou. Pro rolníka to mělo velký význam zejména v době, kdy ještě bylo nezemědělského obyvatelstva málo a prodejnost běžných zemědělských výrobků byla malá a nesnadná. Z toho důvodu i malá chmelařská usedlost vynášela dost peněz, což umožnilo i malému chalupníkovi-chmelaři stavět výstavnější dům. Zřídit patrové chmelné komory a případně i pavlač však nutně k rentabilnímu hospodaření potřeboval. Říkalo se, že chmelař má chmel vlastně zadarmo, že mu práci i výlohy s jeho pěstováním spojené zaplatí mezi plodiny a chmelná nať, kterou zkrmoval jeho dobytek.
Dokud se tu pěstoval chmel, tak jen v tyčovkách. Při sklizni se rostlina odřízla u země, tyč se pak vytáhla ze země, "vendavákem", položila na zem a opatrně vytáhla z rostliny, aby ze šištic nevypadal lupulín. Pak se zpravidla rostlina rozřezala asi na metrové kusy. Svázané v otepích se odvezly domů, kde se na dvoře (za deště ve stodole nebo na pavlači) česaly. Ve Mšeně i malí domkáři, kteří neměli dvorek, pěstovali chmel, který pak česali před domem na náměstí. Tehdy byly rolnické rodiny početné, na česání stačily, takže jen velcí sedláci si jednali cizí česáče.
Celoroubená patrová chalupa s ozdobnou lomenicí a bíle zdůrazněnými podstávkami (Horní Vidim)
Zprvu se sušil chmel jen přirozenou cestou, místy až do let čtyřicátých. Šištice se rozložily na lísky asi metr široké a až pět metrů dlouhé, které se kladly ve čtyřech až šesti vrstvách nad sebe na půdě, při větší sklizni se daly i do chmelných komor. To vyžadovalo velké prostory. Proto měly půdy i dvě patra nad sebou a také dvojitou řadu větracích otvorů ve štítě i ve střeše. Chmel se sušil dva tři dny, při deštivém počasí až dva týdny. Usušený chmel se pak v koších opatrně přenášel do chmelných komor, kde se chránil proti průvanu, vlhku a světlu. Mohl se rozprostřít jen v nízké vrstvě 10 - 15 cm, aby se nezapařil. Při delším uskladnění se musel ještě opatrně přehazovat buď bosou nohou, nebo pytlovou lopatou, aby lupulín nevypadl. Uvolňováním větracích otvorů se řídilo příznivé mikroklima pro uložení chmele. Hrubší odrůdy se takto daly skladovat dva až tři roky, což mělo velký význam pro jeho příznivé zpeněžení. Proto staří chmelaři tvrdili, že chmelu se nejlépe daří mezi stěnami v patrové komoře. Kdo měl dobrou chmelnou komoru, prodal jen nejnutnější množství, zbytek uložil a prodal, až ceny podstatně stouply. Proto i malá chmelařská usedlost potřebovala chmelné komory. Při starších způsobech vaření piva se chmel i několik hodin smažil na mladince a přitom unikly jeho jemnější silice. Proto sládci do poloviny 19. století žádali hrubší odrůdy chmele: dubský zeleňák a zejména velmi úrodný bujňák. Právě ty se tu dobře dařily a daly se dlouho skladovat proti jemnému červeňáku. Po polovině 19. století se však již bujňák stal neprodejný a při změnách ve vaření piva se stále více přecházelo na jemné odrůdy, z nichž nejhledanější se stával žatecký červeňák.
Patrová chalupa s přístěnkem a ozdobně skládanou lomenicí (Dolní Vidim)
Kupci si přicházeli prohlédnout jakost chmele až do komor. Když se dohodli, z které komory chmel odeberou, přišli ve sjednaný den s mužem, který jim chmel pak do žoku sešlapával. To byla práce velmi namáhavá. Vysvlékl se do "trenýrek", na hlavu si nasadil starý klobouk s okrajem dolů ohnutým a obličej zavázal "organtýnem", aby mu lupulín nevnikal do očí, nosu, uší, úst a vlasů. Před komorou, ze které si kupec chmel koupil, se z podlahy pavlače vyrazilo několik prken. Tam se zavěsil žok nahoře zpevněný obručí. Kde nebyla pavlač, býval kruhový otvor poklopem zakrytý v patrové síni nebo i na půdě. Kupec si sám žok plnil košem "korčákem", aby věděl, kolik chmele odebral.
V chalupách Kokořínska nalezneme dodnes otvory na zavěšení žoku, sušárnu chmele teplým vzduchem, větrací podélné otvory ve štítě domu, dvě řady větracích otvorů na půdě a jiné památky na bývalé chmelařské oblasti. V Dolní Vidimi jsem viděl dřevěné schody do patra v podobě žebře vespod podbitého prkny. Stupínky byly do postranních fošen jen zasunuté. Po jejich vyjmutí se žoky daly po této šikmé ploše snadno spouštět s patra do přízemí.
S postupným přechodem na piva podkvasná a ležáky se od poloviny 19. století měnily i způsoby chmelení piva. Odpadlo jeho dlouhodobé smažení, které způsobovalo, že mu jen hrubší odrůdy mohly dodat žádaný "říz", a začaly se žádat jen odrůdy jemné. Ty se již nedaly v chmelných komorách skladovat ani do druhého roku, takže komory ztratily svou původní významnou funkci. Bylo to v době, kdy se již u nás začala rozvíjet turistika a půvabná krajina lákala i letní hosty k pobytu. Pokud chmelné komory měly okna - u čelní bývala vždy - měnily se v pokojíky pro letňáky.
Jemnějším odrůdám chmele už mnohé polohy zde nevyhovovaly, chmelnice se po stupně rušily; na vhodných půdách v jižní oblasti je nahradila řepná pole, jinde nejčastěji ovocné sady. Poslední tyčovka byla však zrušena až roku 1957, a to v ovocné zahradě v Horní Vidimi.
Značný zájem letních hostů o ubytování vedl i k přístavbám chalup, zpravidla o zděný přístěnek, někdy i patrový.
Vznik patrových chalup Kokořínska a často velmi náročná výstavnost, která zvyšuje jejich výtvarnou hodnotu, byly vynuceny specifickými požadavky a možnostmi výnosného chmelařství na přelomu 18. a 19. století. Nejstarší dataci těchto staveb jsme nalezli na celoroubené chalupě v Nosálově z roku 1756, většina jich však vznikla v letech 1780 - 1820, tedy v době, kdy byla nejlepší prodejnost zdejšího chmele. Po zániku chmelnic nebyly už tak příznivé ekonomické poměry, které by dovolovaly staré stavby nahradit moderními budovami. Jen díky tomu se tu tak početně udržely. Ve svých starých formách si zachovaly i mnohé znaky charakteristické a svébytné právě pro tuto krajinu. Jsou také pro nás cenným kulturním dědictvím.
Dostatek vhodného dřeva v rozsáhlých zdejších lesích umožnil roubit patrové domy především ze dřeva smrkového, zřídka jedlového. Roubení se v rozích vázalo "na rybinu", nadokenní trámy v přízemí i v patře "na zámek". Spáry tmavých, hovězí krví impregnovaných trámů, se pro barevný kontrast přetíraly vápenným mlékem, později se někdy obílily i celé vnější stěny. Řemeslná dovednost vesnických tesařů dovolila 'budovat patrové komory i hrázděné. K uchování chmele nebyla nutná větší tepelná izolace těchto místností a malá hmotnost hrázděné konstrukce nezatěžovala tolik stěny přízemí, snadněji se stavěla a nevyžadovala zvedat mohutné trámy roubení do patra. Pískovcové skály umožnily, že se ke stavbě chlévů, ale i přízemí patrových chalup často užívaly velké pískovcové kvádry. Mnoho bezzemků se tu vyučilo kamenictví a živili se právě lámáním těchto kvádrů pro rolníky, kterým často při tom vylámali ve skále i chlév apod., přičemž získali kvádry na stavbu budov i oplocení. Pokud kameníci neměli vlastní domek, někdy si vymiňovali, že udělají práci levněji, umožní-li jim majitel vylámat ve skále obydlí pro svou rodinu. Tak tu nejčastěji vznikala skalní obydlí, ovšem velmi nehygienická. Bylo jich tu přes šedesát, některá i se špýchárkem a stodolou. Jsou dokladem toho, že právě v bohatých oblastech žili bezzemci ve velké bídě.
Patro roubené i hrázděné často předstupuje před čelní štítovou stěnu světnice, případně i síně. V takovém případě je podepřeno podstávkami "podpěrami", obyčejně bohatě profilovanými. Jejich původní účel byl zesilovat stěny roubení tam, kde jsou zeslabeny vložením otvorů oken, případně dveří. Jsou významným ozdobným prvkem těchto domů. Pronikají do Čech ze severu z Horní Lužice, kde je Lužičtí Srbové nazývali "podpěry".
Štít je nejčastěji zabedněný. Avšak zejména v obcích se starým českým osídlením se štíty skládají ve velmi ozdobnou lomenici členěnou výškově i podélně. V dolních rozích převládá skládání zpeřené, tedy kolmé ke sklonu střechy, jak je typické pro sousední Polabí. Kabřinec se tu ve vrcholu lomenice nevyskytoval. Na jeho místě se někde objevují skládané desky do formy vycházejícího slunce, z půlkruhu se desky paprskovitě vzhůru rozbíhají.
O výtvarném nadání zdejších tesařů svědčí i bohaté vyřezávání sloupků pavlače a desek výplní jejího zábradlí. U patrového domu komorového typu bývala zpravidla pavlač dlouhá a mnohé komory byly z ní přístupné, naproti tomu u typu chlévního je vždy krátká, jen před síní, a patrové komory mají vstup jen z patrové síně. Je to dáno dispozicí místností v přízemí, protože dům komorový je delší, mezi chlév a síň je vložena komora. Jsou tu ovšem i domy patrové bez pavlače vůbec. Dlouhá pavlač u domu komorového též dobře chránila před deštěm přístup po zápraží do chléva, kdežto u chlévního typu to nebylo zapotřebí, tam se vstupovalo do chléva rovnou ze síně, takže ochrana dlouhé pavlače tu neměla význam.
Ve štítech zdejších chalup se setkáváme i s velmi starou stavební konstrukcí, a to vyplétanou. Podobá se hrázděné, nemá však její hustou a tesařsky náročnou kostru ze sloupků. Zde je loupaná tyčovina zasazena do krokví a nesoucího trámu, který právě o svou sílu předstupuje před stěnu patra. Tyčky od sebe vzdálené asi 15 cm jsou řídce propletené proutím a zpředu, častěji oboustranně, omazány hliněnou a obílenou mazanicí. Zvenku budí takový štít dojem štítu zděného, při pohledu se liší jen tím, že předstupuje před stěnu patra.
Tak jako v sousedním Polabí nedošlo ani zde k tomu, aby se zadní část síně příčkou oddělila v samostatnou místnost "černou kuchyni". Vařilo se v její zadní části na ohništi pod širokým komínem a odtud se také nakládalo do pece vestavěné do světnice k vytápění. Ačkoli dřevěné komíny zakazovaly již hasicí řády od poloviny 18. století, je pozoruhodné, že jistá jejich forma se tu ojediněle dochovala až do padesátých let našeho věku. Takové byly například tehdy ještě v Dolní Vidimi v domech čp. 22 a 36. Pod stropnicemi probíhal na způsob průvlaku nad ohništěm mohutný trám síní a z něho vystupoval roubený komín dole o průřezu cca 130 x 25 cm, jehož delší rozměr se vzhůru zužoval až na 25 x 25 cm. Procházel patrem i půdou a teprve blízko pod krytinou byl na něm nasazen zděný komín, který vystupoval nad střechu. Častěji se zachovaly mohutné spodní trámy nesoucí roubený komín, někdy i položené napříč rohu síně.
U starých staveb byl sklon střech příkřejší, nejstarší krytinou asi býval došek, avšak velká rozloha smrkových lesů a poměrně malá obilnářská výroba zdejších chmelařských usedlostí způsobila, že se záhy nahrazoval šindelem a konečně nespalnou krytinou. Ta těžší než předešlé vyžadovala zpevnit krov, což často vedlo k jeho snížení, a to do úhlu pravoúhlého i mírně tupého. Nad dodatečně přistavěným přístěnkem se někdy krov protáhl námětky zpravidla zachovávajícími jeho původní sklon.
Do nejsevernější části této oblasti asi od poloviny 19. století zasáhlo ze severu až ze Šluknovska byť jen ojediněle zkrášlování svisle bedněných štítů tím, že se pobíjely různobarevnou břidlicí skládanou do ozdobných geometrických vzorů. Takový je na příklad v Bylouchově na chalupě čp. 16.
Půvabně se lidová architektura začleňuje do krajiny
Do obcí se starým českým osídlením tento způsob nevnikl. Tam obdivujeme bohatě skládané dřevěné lomenice. Spáry mezi je jich deskami kryjí úzké latě, které osluněné vrhají stíny a tím zvyšují celkový dojem štítů. V jiných obcích jsou lomenice jen svisle bedněné a latě proti tmavým deskám bíle zdůrazněné. Hranice mezi dvěma národopisnými jevy nejsou nikdy zcela ostré, nýbrž se v širším pásu oba jevy překrývají a vzájemně ovlivňují.
Patrové lidové domy této oblasti si vzdor své výšce zachovávají velmi příznivé základní proporce budovy vhodné pro výškově velmi členitou krajinu. Také členění je jich čelní štítové i boční stěny otvory oken, dveří, jejich zarámováním, případně podstávkami i nasazení pavlače je citlivě řešeno, takže působí velmi dobrým estetickým dojmem. Svědčí to o vyspělém výtvarném citu zdejších vesnických stavebních řemeslníků, kteří je budovali.
Každou budovu zachycuje naše oko i s prostředím, ve kterém stojí. Půvabný ráz krajiny Kokořínska dotvářel krásný rámec zdejším lidovým domům, jejich dojem zvyšoval i ovocný sad, který na ně navazoval, vzorně udržovaná okrasná zahrádka zpravidla před ně posazená a květiny v oknech. Všude se udržovaly čistota a pořádek. Zdejší rolníci si nejen cenili krásu své přírody, ale snažili se, aby se zde turistům i letním hostům líbilo, vždyť z toho měli nemalé příjmy.
Všechny tyto příznivé skutečnosti způsobily, že se právě zde začalo chalupářství tak záhy rozvíjet a že se poměr ně tolik pozoruhodných lidových domů nám dochovalo v původní své kráse. Ještě v letech padesátých jich bylo mnoho neudržovaných, opuštěných, rozpadaly se. Kdyby nebylo chalupářů, čekal tento osud téměř všechny. Často ani obce neměly zájem staré budovy zachovat,
Zprvu si někteří chalupáři plně neuvědomovali, že jsou zdejší patrové lidové domy cennými kulturními památkami, které podrobně dokládají ve svém každém stavebním detailu staré způsoby života lidu této oblasti, svébytné dějiny zdejšího rolnictví, zejména rolnického chmelařství. A konečně ve svém vnějším vzhledu velmi vyspělý výtvarný cit těch, kteří je na přelomu 18. a 19. století zde budovali.
Patrová roubená chalupa, zvětšená a zděný, v patře roubený přístěnek, později o další zděnou místnost, má ve štítě větrací otvory pro sušení chmele přirozenou cestou
Patří mezi chloubu české lidové architektury roubené. Ne náhodou jsou vždy okna bývalých patrových komor menší než přízemní světnice a ještě menší jsou okénka na půdu, pokud tam byla. Je to dáno významem osvětlení těchto prostor, velikost vychází z funkce, a právě proto dává vzhledu domu pevný řád. Porušením těchto poměrů, rozměrů oken a jejich rámování, rozrušíme krásný architektonický vzhled budovy, ba často bychom ji tím zohyzdili. Také nahrazením prken lomenice loupanou tyčovinou by zcela pokazilo pěkný vzhled domu. Vždyť právě štít je jeho dominantou, která jeho krásu nejvíce zdůrazňuje. Co je vhodné pro novou chatu, malou budovu moderně řešenou, nemůže vyhovovat lidovému domu nesoucímu v sobě výrazný charakter stavby z přelomu 18. a 19. století. Proto jakákoli modernizace vnějších forem chalupy vždy ničí její estetickou, a tím i finanční hodnotu.
Chalupáři dnes již základní požadavky údržby lidových staveb dobře pochopili a především ve svém vlastním zájmu se podle toho řídí. Mnozí se dokonce snaží zachovat v původním stavu i ta vnitřní stavební zařízení chalup, která nepotřebují, a to nejen pec a ohniště, ale i otvor pro zavěšení žoku s poklopem; větráky při stropu patrových komor jen zevnitř zakrývají drátěnou síťkou, udržují zařízení pro sušení chmele i s lískami, chlév ve skále vylámaný apod. Vědí, že i tato zařízení jsou nedílnou součástí jejich chalupy, tedy i součástí této kulturní památky, kterou vlastní. Vzorně také uchovávají a doplňují zeleň kolem těchto chalup a tím vším velmi účinně přispívají k zachování půvabu i charakteristického rázu krásného Kokořínska.
Tím se dostáváme k velmi významné funkci takto chápaného chalupářství pro naši socialistickou společnost. Nepřináší pouze rodině chalupáře potřebnou a blahodárnou rekreaci, ale zachovává nám cenné kulturní památky bývalých forem života lidu v dané oblasti. Nemálo přispívá k uchování půvabu a svérázu krajiny. To je zájem nejen naší ochrany památek i přírody, ale i celé naší socialistické společnosti, aby naše vlast byla co nejkrásnější.
Arch. Ladislav Štěpánek
časopis Květy KNIHOVNA č. 42 (PRO VOLNOU CHVÍLI), Rudé právo, Praha, 1980